Já to přece dokážu 4

Rok se s rokem sešel a já jsem se snažil, abych byl a nestál moc peněz. Byl jsem si dobře vědom, jaké problémy jsem rodině způsobil. Dokonce chápu partnery, kteří nezvládnou psychický tlak a svého partnera opustí. Musím říct, že i já jsem míval občas obavy, ale byly to obavy liché a já se za to Míle omlouvám.

Jak vlastně probíhal můj týden. Měl jsem stanovený čas kdy kam mám jít. Dvakrát týdně na Albertov, půl dne cvičení a mluvení. Dvakrát týdně jsem chodil na plavání na Strahov. Dvakrát týdně jsem chodil na podvodní masáže. A stále kolem dokola. Stálý boj s malými výsledky. Všechno to jde pomaleji a pomaleji a mě to pomalu nestačilo. Bylo to stále stejné. Rozhod jsem se, že si budu hledat práci. Počítal jsem s tím že to bude práce s ohledem na můj stav. Začal jsem obcházet zprostředkovatelny práce.

A zasáhl osud. Jedna mladá paní z BB Kontaktu se mě zeptala, zda nehledám práci. Že má poptávku z firmy, která hledá lidi na pořizování dat. Nu co, řek jsem si, nějak začít musím. Má manželka trvala na tom, že v životopisu bude celý můj odborný život a napsala mi ho. Na konci zmínila, že mám ZTP. Poslala ho a čekali jsme na reakci. Přišlo pozvání na středu, v 10 hodin. Na stejný den mě pozvali na 6 týdnů na Malvazinky. Co teď. Půjdu v úterý, je to slušnější než nic.

V úterý jsem stál přede dveřmi nad kterými svítilo GreenSwan a dušičky ses u mě nedohledal. Zazvonil jsem a čekal. Otevřela mi paní a začala se mi věnovat. Vylíčil jsem situaci a dozvěděl se že osoba, s kterou mám jednat není v práci. Omluvil jsem se a vydal na cestu domů. Ještě jsem seděl v autobusu když mě zavolali na mobil a já jel zpátky. Zatím co já jsem mluvil o pořizování dat, on o něčem, o čem se mi jen zdálo. Dohodli jsme se, že nastoupím hned po pobytu na Malvazinkách a budu pracovat tři dny v týdnu.

Druhý den jsem byl na Malvazinkách. Tam se mi líbilo. Měl jsem dobrou logopedku, laskavou terapeutku a dobré holky na cvičení ruky (vyšly ze školy na Albertově). Tam jsem ale najednou poprvé vnímal rozdíl mezi mnou a pacienty, kteří neměli moji vůli bojovat s postižením. Ne že jsem byl zdravější, měl jsem stále stejné potíže s močením, nebo se stolicí. Stále nosím náhradní prádlo v pytlíku a čas od času je použiji. Stále nemám cit v celé půlce těla. Důležité je, že se s tím naučil žít.

Když jsem se vrátil z Malvazinek, nastoupil jsem do práce a splnil se mi sen, mohl jsem dělat s počítači! V GreenSwanu mi umožnili upravit pracovní dobu podle mých potřeb a zdravotních možností. Hned za první odměnu jsem Míle koupil hodinky.

V prosinci jsme si chtěli s rodinou znovu prožít předvánoční atmosféru v Rakousku a tak jsme vyrazili do Kaprunu. Nedovedete si představit jaké pocity jsem tam měl. Po několika letech zase na lyžích na velkém kopci. Zvládnu to? Ano, jde to, sice potřebuji stále doprovod, ale lyžuji. V Kaprunu jsem navštívil mého kamaráda, kterého jsem od juniorských let neviděl. Bývalý závodník na lyžích. Když jsem mu povídal, co chci dokázat, tak mě zavel do garáže a nabídl mi lyže, o jakých jsem snil, za směšnou cenu. Já mám totiž sen. Chci pomáhal lidem. Chci jim pomoct překonávat překážky, které jim osud položil do cesty. A hlavně chci jim ukázat, že můžou dělat téměř vše co chtějí. Musí jim být vlastní má věta Já to přece dokážu !

Konec roku jsme byli zase ve Špindlu a od té doby jsem se snažil být každý víkend na horách. Díky Akádě z Jánských Lázní jsem se zúčastnil několika tréninků a v únoru jsem s nimi jel na mistrovství České republiky v sjezdových disciplinách pro handicapované. Sice bez výrazného umístění, ale stálo to za to. Mí známí pak chodili a říkali Ty pojedeš na paraolympiadu. Ta příští je moc brzo ale potom ...Já to přece dokážu případná účast na paraolympiadě bude věnována ostatním stejně postiženým.

A tak jsem zakončil třetí rok. Rok, který plnil mé tužby. Rok neznamenal výrazný pokrok ve zdraví. Rok znamenal psychický pokrok. A to je nejdůležitější.