Já to přece dokážu 3
Jak jsem říkal minule, již to bylo rok co jsem měl příhodu a nikdo mé vyhlídky neviděl dobře. Jenom já byl nezměrným optimistou. Začal jsem učit mozek ovládat půlku těla, o které jsem vlastně nevěděl. Hned první akce přišla brzy po návratu z Albertova. Už jsem došel na zastávku autobusu a zpátky a aniž bych cokoliv řekl, vydal jsem se za manželkou do práce.Ta byla vylekaná. Dostal jsem vynadáno, ale mě zůstala hrdost, že jsem to dokázal. A mě se zvětšil rádius o místa kam jsem se dostal městkou dopravou. Co jde mimo mé vnímání, musí jít i moji vůlí, pamatujete ?
V červenci jsem podruhé šel na Slapy a tam nastal rozruch. Minule pustili člověka, kterého považovali za zlomeného a teď přišel člověk sršící energii a dobrou náladou. Mé, mnou předepsané, 1 točené denně s pejskem jako doprovod se stalo okřídleným rčením.
Zatím co minule jsem odcvičil povinnost, teď jsem si nakládal. Sice jsem byl stále ubytovaný pod dohledem sestřiček, ale už je to lepší. A střeva nezvládnu zhruba 3x za týden, pohoda. Ale ještě jsem nikomu neřekl o svém plánu příští zimu lyžovat, vlastně ani vám ne.
Já to přece dokážu funguje stále a stalo se součástí mého já. Vůle mě žene stále dál a dál. Problém byl a vlastně stále je, když mi někdo zasáhne do mých snažení, to mě vrátí o jeden až dva měsíce zpátky. Je to hlavně v případě nepříjemných nervujících rozhovorů nebo vzpomínek. Právě proto jsem ze svého života vypustil i některé známé…
Tak zpátky. A ještě jeden důležitý okamžik se stal. Na radu jedné sympatické dívky, která bohužel je postižená jako já, jsem se přihlásil do programu Kontakt BB, kde se o mě ve vodě postarali s péčí, jakou jsem ještě nezažil. Díky nim opět plavu. Sláva!
Když jsem se vrátil ze Slap, řekl jsem manželce o svém plánu, že chci o Vánocích lyžovat a ta mi slíbila, že mi přiveze lyžařskou výbavu. A když výbavu přivezla a já si nazul boty, bylo rozhodnuto. O Vánocích jedeme do Špindlu. Sice jsem boty obouval tři čtvrtě hodiny, ale byl jsem v nich.
Pak přišel druhý pobyt na Albertově. Vše šlo mnohem lépe než minule až na dvě věci. Ta první, to už bych si mohl zvyknout, stále nové hranice stanovené ze strany doktorů a já tyto hranice bořím. Ta druhá, že jsem řekl, že o Vánocích chci lyžovat. To byl problém. Odborníci byli proti a já tvrdě pro. Zkoušeli všechno možné i s návštěvou psychiatra, ale já jsem trval na svém. Tak tedy po mně aspoň chtěli, abych zaprvé jezdil jen v helmě, zadruhé lyžoval jen na mírných loučkách a zatřetí lyžoval jen s dohledem. Chápu, že měli o mě strach, nebyli zvyklí na pacienta jako jsem já.
A vaření, pryč jsou ty doby kdy mě hlídali abych se nespálil. Doufám, že si holky vzpomenou na jídla, které jsem částečně navrhl a rukou společnou pak uvařili. Při manuální praxi v dílnách to už také bylo lepší a na dotaz, co bych chtěl dělat jsem požádal o starý počítač, abych ho mohl rozebrat. Pochopte, celý svůj dospělý život jsem dělal počítače a já jsem s nimi nemohl pracovat. A najednou to šlo. A nejen rozebrat a složit starý, ale já jsem dokonce ze starých součástek složil fungující! Další bod zlomu!
Řekl jsem si, že je čas navštívil moji firmu a bum! byl jsem minimálně o měsíc zpátky. Jsou holt věci, které nesmím dělat.
V prosinci jsem byl v lázních na Moravě. Malé lázně s dobrou pověstí, ale pro mě očistec. Jedno WC pánské a jedno dámské na chodbě. Ani se neptejte jak jsem dopadl. Naštěstí tam byl jenom 3 týdny a přišly Vánoce.
Vánoce 2003, Špindl. Sice jsem neměl své obřačky, jen staré práskačky půjčené od švagra, ale jel jsem na hory a lyže jsem měl s sebou. Ono to nebylo tak jednoduché. Míla měla o mě starost jak to zvládnu. Bála se, že si něco udělám, nebo že někdo do mě najede a nebudu schopen rychle reagovat. Potřeboval jsem, aby u mého prvního sjezdu bylo co nejméně příbuzných a známých. Co kdyby přece jenom… Doprovod mi dělal jenom můj syn Jirka. Hned ráno jsme vyjeli na Hromovku (bez helmy protože moji velikost 64 jsem zatím nesehnal). Já to přece dokážu . První jízda šikmo svahem a zastavit. Otočit se je problém. Další traverz, zastavit a otočit. Takhle dál už přeci nemůžu jet (to ta moje malá mozková dysfunkce). Zkouším navazované oblouky. Nejprve dva a pak stále víc a víc. A jde to! Radost, nadšení, rostoucí sebedůvěra. Že občas nezvládnu střeva a nebo si „uciknu“, je vedlejší, jen když mám přátele z nejlepších, mé lyže. To jsem jenom já, lyže a svah. Po týdnu jsem zvládl sjet červené sjezdovky.
K Vánocům jsem od mé dcery dostal knihu. Do té doby jsem nebyl schopen číst. Nevím čím to, ale asi díky úspěchu na lyžích se ve mě něco hnulo a já jsem najednou tuto knihu přečetl tak jako dřív, to je během dvou večerů! Od té doby jsem schopen číst všechno.
V lyžování jsem samozřejmě chtěl pokračovat a tak jsem hledal možnosti, s kým. Jsou snad různé lyžařské oddíly pro tělesně handicapované. A tak jsem serfoval po internetu a sháněl kontakty. Podařilo se mi zkontaktovat Akádu v Jánských lázních. Tam se věnují lyžování na monoski, ale mě vzali pod svá křídla a vzali i mě, spazmatika. Na konci ledna 2004 jsem s nimi byl poprvé lyžovat.
Pak přišly další lázně a tím jsem ukončil druhý rok od mé příhody. Stále pravou stranu těla necítím, ani nevím kam šlapu a co držím v ruce. Snad jenom ta střeva mnohem víc zvládám.
Další můj rok až v příštím pokračování
Honza