Já to přece dokážu 1

Tak by se mohl jmenovat můj příběh Já to přece dokážu . Nejprve jsem si myslel, že příběh začne 11.4.2002, ale pak jsem si uvědomil, že počátky musím hledat daleko dřív, počátky příběhu Já to přece dokážu.

Příběh začíná v době, kdy jsem začal chodit do první třídy. Měl jsem totiž astigmatismus. Nemá smysl rozebírat příčiny, ale důsledky. A tím je v počátku okluzor a výsměch dětí. To je k překonání. Ale u mne to nebylo všechno, já měl ještě atopický ekzém a to v podobě, že to nikomu nepřeji. Postiženy byly obě ruce, praskala kůže na všech kloubech a loupala se z dlaní. Střídání doktorů, mastí a výsledek žádný. Malá mozková dysfunkce byla třetí do hry. Pro lidi, kteří to neznají, je to nemoc, která vás jako dítě nutí zlobit a jako staršího vyhledávat nebezpečné sporty. Ale k tomu se ještě dostanu.

Tohle všechno dohromady vedlo ke krutému výsměchu dětí a nervové poruše, kdy jsem měl problémy s nočním udržováním moči. To je ale elegantně řečeno. Tak ještě jednou, s nočním pomočováním a s denní nutností častějšího chození na záchod. Doktoři mě obdařili glejtem JSTE MLADISTVÝ SE SNIŽENOU PRACOVNÍ SCHOPNOSTÍ.

Vražedná kombinace. To mě ale nevedlo se zavřít doma, ale ven mezi děti a k prvnímu použití Já to přece dokážu. Začal jsem závodně lyžovat. K lyžování jsem se pak uchyloval vždy, když mi bylo nejhůř.

Aby jste rozuměli, já jsem si svůj boj vybojoval v době 1-3 třídy a místa, kam jsem přišel později o mých problémech nevěděla. V žádném případě jsem se necítil jako ošklivé káčátko. Právě naopak, vše co se mi přihodilo mě vnitřně zocelilo.

Ve 13 letech do mne udeřil blesk! Jel jsem v Říčkách při závodech na vleku a v té době nebyla kotva na provázku, ale na ocelovém lanku. Blesk udeřil do bubínku a přes mě se uzemnil. Ochrnutá pravá ruka úplně a pravá polovina těla částečně. Dodnes mám památky v podobě ochrnutých svalů. Všech pečlivě skrývaných. A to byla příležitost na Já to přece dokážu a dokázal. Další rok jsem byl na lyžích a znovu závodil. To byl rok zlomené nohy, pobytu ve Vrchlabí a dvakrát lámané noha doktory. To byl konec mého působení ve vrcholovém lyžování. Závodil jsem, ale ne na špici. Šel jsem na vojnu, tam mě nevzali do Dukly a byl konec. Ptáte se, jak je možný, že jsem šel na vojnu? Stopil jsem zdravotní materiály při přechodu mezi dospělý. Pomočování jsem se zbavil s počátkem pohlavního života a ostatní šlo zvládnout. Nikdo nic nevěděl.

Když jsem se vrátil do civilu, nastal čas mého nejkrásnějšího lyžování. Děti jsem neměl a mohl jsem se věnovat vysokohorské turistice. Zatímco horolezci, aby si ušetřili cestu, jezdili od stěny a později sjížděli žleby, tak já jsem vylezl nahoru a těšil se na cestu dolů. Kde oni nasazovali brzdný oblouk, já jsem jel zrychlovaný. Vzpomínáte, malá mozková dysfunkce…

Ve 24 letech zase blesk! Ne přímo, ale sjel po krokvi rozestavěného baráku a vzal mě po pravé noze. Opět ta pravá strana! Zatím co poprvé jsem se znovu učil psát, tentokrát jsem se učil chodit. Zase to Já to přece dokážu a opět jsem to dokázal. Sice když jsem lezl do kopce, tak to bolelo. Někdy tolik, že jsem se musel vrátit, ale lyžoval jsem a bolesti schovával, ostatně ne naposled. A tlak mi začal stoupat, jak se srdce snažilo vyživovat postiženou končetinu, ovšem já jsem na to nedbal.

Pak přišly děti a já jsem dělal pouze to, co děti. Naučil jsem je lyžovat a milovat sport v jakékoliv podobě. Pravá noha odcházela tak, že jsem nemohl vstát z lavice. Vypadalo to na totálku pravého kolena. Ale k mému štěstí jeden pan doktor z Motola mi nasadil sérii injekcí, která mi pomohla. Ještě stále jsem nevynechal sezonu.

Pak to přišlo. Ráno jsem vezl manželku do Prahy a auta mě předjížděla, řekl jsem to manželce a ona nato, že dostávám rozum a zklidňuji se. To byla na dlouhou dobu poslední slova mezi námi. Bylo ráno 11.4.2002, já měl čas do cca 10 hodin. Po 10 hodině mám dlouho vokno, až prvního května na narozeniny, pak zase nic až 10.5. jsem se definitivně probral. Začal jsem si uvědomovat, co mě vlastně potkalo. Mrtvice mrtvice mrtvice, tak se ta potvora lidově nazývá.

Ale to až příště